
Škola byla vždycky opravdu můj veliký koníček. Sama jsem vždycky rodičům říkala, proč mě třeba jako malou holku nevzali také nějaké jazykové kurzy. Navíc moje sestra studovala jazykovou školu, kde se učila tři jazyky. Učila se tam nejenom angličtinu, která byla základ, ale dále také například němčinu, francouzštinu, italštinu a španělštinu. Já vím, že je toho opravdu hodně, ale když jste na jazykové škole, tak se tam toho učíte vážně mnoho, a to včetně jazyků, které jsou základ. Já jsem vždycky uměla anglicky, ale také jsem se chtěla dále vzdělávat, a když jsem rodičům řekla, že bych také chtěla třeba studovat turečtinu a italštinu, tak se jenom zhrozili.
Oni řekli, že přeci jeden lingvista v rodině už stačí, ovšem nechápu, proč mě rodiče v tomhle nepodporovali. Moji sestru právě podporovali až moc, sestru také vždycky posílali na některé zahraniční pobyty, ročně je to prý vyšlo i na padesát tisíc korun a mě poslali akorát do kroužku kreslení. Protože jsem ale nikdy nechtěla být malířka, tak i tak mě rodiče stále nutili, abych chodila do kroužku kreslení, že prý se mi to třeba také zalíbí. Rodiče totiž měli takové ideje, že ze mě bude malířka, stejně tak jako z mé prababičky.
Prababička také malovala hodně, ale sice nebyla tak významná a známá jako třeba Picasso a podobně, ale babička také měla opravdu hodně obdivovatelů a namalovala tolik obrazů, že se také prodávaly do zahraničí. Abych se vrátila zpátky ke vzdělání. Já jsem sice nakonec vystudovala jenom ekonomickou školu a dále jsem studovat nešla, protože jsem chtěla studovat jazyky, ale nakonec jsem si řekla, že raději budu pracovat, protože rodiče se mnou nebyli vůbec spokojení. Chtěli, abych šla na uměleckou fakultu, a tak jsem se neodhodlala, abych šla třeba na nějakou vysokou školu ekonomickou. Opravdu jsem se nechtěla dívat na kyselé obličeje rodičů, že jsem zmařila jejich sny.